I dnes je slyšet hlasy o hrozné mládeži. Dnes už z úst nás, těch bývalých „zhýralých mladých“, nás, kteří jsme kdysi bývali považováni za zkažené. A kteří jsme se posunuli na pozici té „poslední generace, která ještě dělala vždy vše správně“.
Zatímco ti dnešní mladí? No jen se na ně podívejte! No není to hrůza? Studovat se tomu nechce, do práce to nechce chodit, pokud to záhy nedostane nějakou vedoucí funkci a plat, o jakém se nám kdysi nemohlo ani zdát, a ani se to netouží postavit na vlastní nohy.
Namísto aby se ti mladí činili a starali se o nás, starší, jenom se baví a přitom nám soustavně visí na krku. Bydlí si v „mama hotelu“, člověk aby z nich pomalu doloval nějaký ten příspěvek na chod domácnosti, znají jenom zábavu a utrácení.
A to oblečení! No jen se na ně podívejte! Nám stačily džíny a nějaké to potištěné tričko a oni musí mít rovnou všechno značkové a drahé. My jsme jezdili na léto nanejvýš tak k Lipnu nebo do NDR a oni chtějí procestovat rovnou celý svět, ať to stojí, co to stojí. My jsme jedli to, co zrovna do samoobsluhy přivezli, oni musí mít to nejlepší, nejchutnější, nejkvalitnější.
Za tohle dokážou utrácet, tihle hrozní mladí. Ale uspořit aspoň nějakou korunu? Třeba aby měli jednou kde bydlet? To ne. Nejspíš se spoléhají na to, že jim na to prostě dáme peníze, možná si dělají iluze, že jim někdo půjčí.
My staří abychom se prostě činili. Aby ta zkažená mládež měla vůbec z čeho žít. Kdybychom se nesnažili, pomřou hlady a ve špíně. Správně bychom je měli vyhnat z domu!
Řeči se vedou, ale skutek vesměs utek. Protože přece mladé nevyženeme a nenecháme je napospas osudu, že?
Ale něco toto vzdáleně připomínajícího bychom přece jenom udělat měli. V jejich vlastním a vlastně tak trochu i našem zájmu.
Neměli bychom našim dětem stůj co stůj usnadňovat život. Neměli bychom je trýznit, ale ani je přehnaně hýčkat a dělat z nich skleníkové květinky, které nakonec stejně budou muset vyrazit do reálného světa, v němž neobstojí. Neměli bychom děti zase až tak rozmazlovat, ale připravovat je spíš na , jenž není vždy snadný. Měli bychom je odmala vést k zodpovědnosti. A coby dospělé bychom je neměli nechávat žít s námi, rodiči, pod jednou střechou, v jedné domácnosti, měli bychom je vést k osamostatnění se. Čím dříve, tím lépe.
A kam by ti mladí měli jít? Někam. V čemž jim sice můžeme pomoci se sháněním nebo nějakou tou korunou, ale nic víc.
Protože jenom je-li mladý člověk samostatný, je k něčemu. A bude moci stejně jako my jednou říkat, jak je ta mládež zkažená, což za jeho mladších let nebylo.